HISTORIE

Starý dvůr č.p. 32

Tento od města dobře pozorovatelný objekt je nejvýše položenou stavbou na území Žďáru nad Sázavou, a sice v nadmořské výšce 631 m. V jeho okolí se nachází ložiska krystalického vápence, která se táhnou od jihozápadu k severovýchodu (směrem k Vápenici). Nejbližšími místy v okolí jsou Dolinky a plastika Mamlas od žďárského výtvarníka Michala Olšiaka (*1978). Poblíž stavení stával starý topol, který měl 5 m v obvodu. O něco širší byl jiný topol, který byl již dutý jako komín, kam se vešli dva dospělí lidé. Podél cesty z Dvorské ulice byla kdysi vysázena alej jilmů, ale ty postupně zašly nebo byly skáceny kvůli otopu nebo kolářské výrobě. Josefínský katastr připomíná panské pole Pod Křížem (za Starým dvorem), pole Nad Starou vápenicí (blíž k Dolinkám) a rybník Žabinec. Ve starší literatuře byla v místě Starého dvora hledána původní předlokační žďárská osada, ve které byl dvorec, kde se prozatímně usadili žďárští mniši (1252). Osada byla v roce 1253 zrušena a na jejím místě měl vzniknout panský dvůr – grangie, což byla hospodářská kolonie a poplužní dvůr, kde žili a pracovali konvrši. Výše uvedený názor je částí historiků opouštěn, neboť ji hledají blíž k zámku – v prostoru u bývalé Drůbežny, kde se skutečně našly zbytky středověkého zdiva. Navíc toto místo by lépe odpovídalo informacím ze žďárské kroniky. Zajímavá je také hypotéza o existenci sídla Bočkovi vdovy Eufémie (1255), ale i v tomto případě by se podle kroniky Jindřicha Řezbáře objekt nacházel mnohem blíže kláštera. Podobně lze zamítnout názor o existenci domu bekyní. Nelze vyloučit možnost hostinského domu pánů z Lichtenburka, jehož nejvýznamnějším představitelem a štědrým donátorem byl Smil z Lichtenburka, zemřel 1269. Nicméně název Starý ve spojení se slovy dvůr nebo panský dvůr vystihuje, že toto stavení vzniklo dřív než klášterní správcovský dvůr vybudovaný, nebo spíše jen rozšířený, v první polovině 17.století. Z těchto skutečností plyne, že objekt vznikl nejpozději v 1.polovině 17.století. Názor, že by se nejednalo o grandi založenou po roce 1253, není zatím ničím podložen, například archeologickým výzkumem. Také je třeba připomenout, že kláštery měly tendenci zakládat popluží co nejblíže kláštěru. Takový požadavek by splňovalo spíše první zámecké nádvoří nebo prostor Dvorské ulice. Z matričních zápisů vyplývá, že ve dvoře byly ustájeny ovce. Chov ovcí provozoval klášter od středověku, a tím je možné spekulovat i o středověkém stáří tohoto objektu. Další hypotézou je možnost, že Starý dvůr mohl vzniknout na místě někdejšího předloktního objektu. Kolem Starého dvora vedla velmi důležitá komunikace z Čech ( Světnov, Stržanov) na Moravu (Budeč, Nové Veselí), což by mohlo svědčit o určité důležitosti místa. Na pevnou půdu se dostáváme až v polovině 17.století, kdy klášterské popluží sestávalo ze správcovského dvora, jehož lokaci bezpečně neznáme, a Starého dvora ( starý šafářský dvůr, villa antigua). V letech 1667 a 1669 byl starý šafářský dvůr opravován. Byly vystavěny nový chlév, stodola a obydlí pro šafáře, kde se měly nacházet světnice, kuchyň a dvě komory. Nejstarší doložená zmínka o ovčákovi na Starém dvoře pochází z roku 1684. Podle popisu z roku 1784 se chovalo na dvoře 391 ks ovcí, což byla čtvrtina chovu na panství. Po většinu doby bylo stádo s ovčákem na pastvě – na pastvinách a úhorech, po žních a druhé senoseči také na strništích a otavách, pouze v zimních měsících bylo uzavřeno v ovčíně. Pastva začínala 1.května slavností doprovázenou lidovými zvyky (například honění děvčat pastýřem). Praní a střiž vykonávali vedle ovčáka s pacholkem i robotníci, zpravidla na jaře a na podzim. Ovce dávaly mléko, které se používalo k výrobě sýrů, maso a možná vlnu. Zpracování vlny je doloženo na křižanovském panství, kde vynášelo průměrně 70 zl. Ze dvora se mohlo průměrně dodávat 25 centnýřů masa a 18 jehňat pro konzum v klášteře. Důležitou funkcí bylo hnojení odlehlých pozemků. Ten se dočasně oplotil a nahnal se tam na dobu jednoho až dvou dnů brav. Podle popisu z roku 1784 se u tříbokého dvora, jehož přední strana měla zídku, nacházely jedna brána a vchod do dvora, na pravé straně ovčín s velkými dveřmi a osmi malými okny, s ním sousedící seník, byt ovčáka vedle

ovčína s jednou velkou světnicí, která měla čtyři okna, pec a pět lavic, dále s kuchyní, komorou a chlévem, na zadní straně areálu byt zelenohorského řezníka, kde byly světnice, komora s pecí, komora na vysekávání masa a na levé straně areálu komora. Okna měla ještě terčíková skla. Mezi zdejšími ovčáky se prosadily rody Fialových, Judových a Vejrostových. Některé rodiny se braly mezi sebou, například dceru Vavřince Fialy si bral v roce 1719 ovčák z Olešínek nebo o 50.let později dceru Jiřího Jůdy ovčák z Křižanovského dvora. Jiří Jůda se snažil proniknout do vyšších vrstev společnosti. Jeho syn Matyáš se stal kameníkem a vzal si dceru měšťana. Jeho sestra se zase provdala do papírnické rodiny. Přes tyto úspěchy dožil ve dvoře zestárlý ovčák jako almužník (žebrák). Jeho žena Růžena zemřela v r.1785 ve věku 81 let.

Po zrušení kláštera doznal dvůr určitých změn. Byl zvětšen ovčín ( před r. 1817), který byl zděný a podélným koridorem podél osy, se třemi vraty a 13 okny, stodola byla dřevěná s 12ti zděnými pilíři, původní byt vedle ovčína zanikl (před r. 1817) a na zadní straně dvora byly vystavěny dva nové byty (v r. 1826 jeden byt přeměněn na 2 komory) se společnou síní, na jejímž konci byla černá kuchyň s komorou. Na severovýchodní straně se mohla nacházet roubená studna. V rámci rozšířeného chovu ovcí byla část ovcí převedena do Nového dvora. V roce 1813 byl ve Starém dvoře doložen honák krav. Famílie. Po roce 1826 nový majitel chov ovcí zrušil. Dvůr byl rozdělen do tří famílií (usedlosti pastýřů), které se podělili o stáj, kde vznikly tři chlévy pro šest kusů dobytka. Mezi prvními nájemci byli : Josef Chromý 1828, Tomáš Chrást 1828, František Tlustoš 1830, Pavel Růžička 1830, Karel Hlinčenský 1830, Heřman Mička 1830, Martin Klíma 1830, Jakub Melichar 1831, Antonín Straka 1831 a Josef Svoboda 1831. Mezi nimi se jako dlouholetý pachtýř prosadil Heřman Mička 1830 ( 1930-1868, který hospodařil na 91 měřicích půdy (18 ha) a měl šest krav a jedno prase, po něm převzali velké hospodářství Josef Mička (1874) a Veronika Mičková (1880). Druhým významným pachtýřem byl Jakub Melichar (1831 – 1868), jenž měl propachtováno 69 měřic (13,5 ha) a choval tři koně, osm kusů dobytka a jedno prase. Martin Holzmann (1869) již hospodařil jen na 18ti mírách (3,6 ha) a po něm tu bydlela Marie Holzmannová (1880). Třetí familiant – Jan Sochor – obhospodařoval 48 měřic (9,6 ha). Po něm v bytě bydlel Josef Melichar (1856), Josef Hliněnský (1857), Antonín Straka (1862 – 1874), jenž měl v nájmu 24 mír (4 ha), a Josef Straka. Všichni hospodařili vedle dalších familiantů z Nového dvora a bělidla mohli užívat 77 mír pastvin. Kromě tří familiantských bytů vznikly ještě dvě domácnosti nádeníků. V roce 1869 bydlelo v 5 ti bytech 23 obyvatel. Mezi lety 1863 – 1886 měli část pozemků u Starého dvora židé Bedřich Schostal (1864 – 1874) a jeho bratr Josef Schostal (1862). Od sedmdesátých let familianstská hospodářství upadala. Navíc měl v roce 1886 dvůr vyhořet a musely proběhnout stavební opravy.

Skomírající famílie byly zrušeny a byl vytvořen samostatný hospodářský celek Starý dvůr, který si pronajal v roce 1887 Josef Rosa , jenž byl švagrem významného podnikatele Josefa Smeykala z města. Dobře se znal s Františkem rytířem Malínským z Ronova, zakladatelem slavného Amylonu. Propachtoval si celé stavení a 84 jiter (44,8 ha) půdy. Výše pachtu činila 860 zl. Ve dvoře si ustájil : čtyři koně, šestnáct jalovic a telat, tři krávy, tři voly a jedno prase. Na zahradě nechal pořídit sedm úlů. Z počátku bydlel ve dvoře (1890), ale postupně stále více pozornosti musel věnovat záležitostem ve městě, kde si spolu s manželkou a švagrem Josefem Smeykalem propachtovali hamrmýlský mlýn se škrobárnou. O něco později se stal provozovatelem hostinec u starého vlakového nádraží (nyní restaurace Hajčman). Správa velkostatku si pochvalovala, že Josef a Karolína Rosovi pozvedli úroveň do té doby zanedbaných pozemků a dokonce se přimluvila u hraběnky Clam-Gallatové, aby se nájem nezvyšoval.

Nájemci ale měli dost starostí s provozem škrobárny, a proto předložili v roce 1892 rezignaci. Josef Rosa si stěžoval, že bez osobní účasti se obtížně vede statek, což se plně projevovalo při jarním setí. Když se ujímal Starého dvora, konstatoval, že stav polí byl zanedbaný a bídný a že ho náprava stála jen peníze, aniž by něco vydělal. Velkou nesnáz měl s čeládkou, která byl zpustlá a nestálá. Už tehdy chyběli lidé, ačkoliv jim dával o 20zl. ročně víc než např. Malínský a nádeníkům o 10 kr.víc, nechtěl nikdo tu práci dělat. Jeho problémem bylo, že výpověď nepodal v řádném termínu po uplynutí páteho roku pachtu ( o dva měsíce se zpozdil), čímž se dostal do dalších komplikací. Nakonec se podařilo nájem ukončit.

Starý dvůr i s pozemky byl připojen k Novému dvoru, kde byl pachtýřem David Bondy, jenž zkrachoval. Kolem rok devatenáct set byly ve dvoře ustájeny dvě krávy a 22 volů. S tím souvisela adaptace stáje, při které byla vybudována klenba na traverzách. Jako čtvrtý objekt přibyla na severovýchodní straně dřevěná kolna, ve které se nacházela roubená studna s dřevěným čerpadlem. Dvůr spravoval šafář Alois Lacina a v ostatních bytech bydleli čtyři čeledíni a šest nádeníků. Postupně byly opravovány objekty, v roce 1909 je doložena cementová krytina na stodole, v roce 1910 podstatně ubylo obyvatel, neboť tu zůstali jenom František Bednář a nádenící – pouze 6 lidí. Dva byty byly prázdné. Po nějakou dobu dvůr takřka zel prázdnotou. V meziválečném období tu byli vedle čtyř deputátních bytů teletník a maštal pro pár koní. Nějakou dobu tu byl ustájen jateční dobytek (voly a telata). V roce 1921 bydlelo v šesti bytech 20 obyvatel (správce dvora Alois Pazour – později správce Nového dvora, strojník u dvora Antonín Černý, nádenící Josef Roučka, Jan a František Vrabcovi, Bernard a Marie Drdlovi, Josefína Loubová a její dvě deti). Ve 30.letech pořádali i dvora zájemci létání na kluzákách. Bývalo to každou neděli, když bylo vhodné počasí. Z počátku se jejich aktivita setkávala s velkým zájmem veřejnosti. V r.1945 bydlel ve dvoře Josef Redlich a v r.1948 Alois Pazour, bývalý správce Nového dvora. V součastné době je objekt majetkem rodiny Kinských.

Památky

Kříž u Starého dvora

Starého původu je kříž u Starého dvora. Připomíná jej josefínský katastr z roku 1787 (pole Pod Křížem). Stával u křižovatky cest z Dvorské ulice, z města (vápenná cesta), od Salvátoru a od Dolinek (pokračování vápenné cesty). Kříž časem sešel. Proto na slavnosti všech svatých r.1862 vysvětil farář nový kamenný kříž. Kostel ale neměl žádné povinnosti k udržování místa. Je to mimořádně vysoká kamenná památka bez podstavce, se silným ozdobným lemem, pod nímž je špatně čitelné vročení. Kříž se ztrácí v bujné vegetaci za součastnou plastikou Mamlas.

Ryníky

Bránský rybník

Proti brán do zámku leží Bránský rybník zvaný Thorteich, U vrat klášterních apod. Místní obyvatelé je jinak nenazývají než „Bráňák nebo Braňák“. Dalším doloženým jménem je Opatský. Tento název znamená, buď že rybník, či spíše výnos z něj, náležel opatovi, nebo že se nachází u opatství. Břehy rybníka sahají k Novému dvoru a k cestě, která vede z města kolem řeky směrem k Novému dvou a dál k Zámku. Stáří rybníka bohužel neznáme, podle některých historiků je ztotožňován s rybníkem, který nechal vyhloubit nebo možná vykopat opat Vinrich z Valdsas (1263 – 1276) na místě opuštěného mnišského provizoria dostavěného v roce 1256. Někteří autoři jako např.Z. Chudárek

hledají tuto vyhloubenou nádrž v místě dnešních sádek. Bránský rybník se hloubit nemusel, protože stačilo postavit hráz, aby se údolíčko zaplavilo vodou. Z počátku mohla být hráz kratší a nižší, a tím také nádrž nebyla příliš rozlehlá. K založení rybníka mohlo dojít již v prvních desetiletích existence kláštera. Na konec vybízela k tomu samotná poloha údolí u ostrohu, kde se stýkaly přítoky od Polničky (Sázava) a od Stržanova (Stržský potok). Ve 13.století označované jako Sázava a Palava.